Pátý týden - část druhá: Eglisau - Flaach

Pokračování předchozího článku - aneb to nejlepší na konec.





Neděle


Poslední výlet nás čekal v neděli. Trošku jsme si přispali a tak jsme vyrazili až brzy odpoledne. Ještě dopoledne jsme cestu zkonzultovali s mapou a naštěstí jsem si vypsala nejvýznamnější body a rozcestí do sešitu, jinak by se nám šlo hodně zajímavě.

Vlakem jsme se svezli do Eglisau, které leží - koho by to napadlo - na břehu Rýna a vyrazili jsme oklikou přes kopečky a skrz lesíky k zastávce Flaach-Ziegelhütte, která leží - koho by to napadlo - na břehu Rýna. Popravdě, zatím mám ze Švýcarska dojem země, která celá leží na břehu Rýna.

Přibližně v místě, kam ukazuje červená šipka,
 jsme si udělali přestávku na zchlazení nohou.

Jak dlouhou trasu jsme si vybrali netuším, protože zdejší rozcestníky ukazují většinou vzdálenosti v čase a ne v kilometrech a jelikož jsme se neustále zastavovali kvůli focení, výhledu nebo průzkumu něčeho, kolem čeho jsme zrovna šli, naše rychlost rozhodně neodpovídala té udávané na ukazatelích.

Ale byl to zatím nejpříjemnější výlet za těch pět víkendů zde.

Na mapách jsme si našli několik zajímavých bodů, prý nějakých starých ruin. Lehce mě znepokojovalo, že na internetu nemůžu najít jejich obrázky - poučena ze Švédska, kde dle místních "velký hrad" připadá českému turistovi jako taková větší kůlnička na dříví, ale říkala jsem si, že se tak jako tak alespoň projdeme.

Rhinsberg Hochwacht a veřejný gril

Hned první bod naší cesty mi dal za pravdu. Rhinsberg Hochwacht se ukázal být pozůstatkem strážní věže, jejichž síť pokrývala za třicetileté války celý kanton Curych. Kousek od něj jsme našli i informační cedulku a pomocí slovníku se nám povedlo vyluštit, že fungovaly obdobně jako Tolkienovy majáky mezi Gondorem a Rohanem - za noci se k signalizaci používal oheň, za dne kouř a během tři čtvrtě hodiny tak bylo možno zalarmovat celý kanton.

A nebyli bychom ve Švýcarsku, kdybychom opět nenarazili na veřejný gril.

Pokračovali jsme v cestě, během níž jsme zdolali strmý val (který, jak jsme vzápětí zjistili, se dal krásně obejít, jen kdybychom zůstali nějakých asi dvacet metrů na cestě) označený cedulkou Refugium, málem jsme zapadali pylem z buků (aneb jak podotkl Epi:  "Ve Švýcarsku je všechno žluté."), cesta nás posílala z kopečku na kopeček, ale nikdy jsme se nedostali výrazně nad šest set metrů nad moře, našli jsme veřejné elfí záchody, spoustu veřejných grilů a několikrát nám zelené lesní přítmí zežloutlo před očima poryvem větru, který nesl neskutečné množství pylu z buků.

Elfí extrémně veřejný záchod

Lesy jsou ve Švýcarsku podobné těm našim, jen v našich jen tak nenarazíte na kaliny (u nás jsem viděla jen kalinu obecnou - Viburum opulus - a to jen jednou, tady je všude spousta jiných) a další teplomilné druhy a minimálně tady v kantonu Curych není lesů tolik jako u nás, na severu Čech.

U jedněch podobných, jen o něco strmějších,
jsme narazili na značku "zákaz vjezdu s koňmi".

Do kopce, z kopce, do kopce, z kopce... Někdy po svahu, jindy po schodech. Přes několik dalších Hochwachtů, kolem dřeva a drobnější dřevařské techniky, která by v Čechách zmizela nejdéle deset minut po odchodu dělníků, a zase na břeh Rýna.

V to místě tvoří Rýn takové široké "V" a ještě se do něj vlévá řeka Töss. Je tu dlouhá mělčina, lidé se na břehu sluní, grilují, dál v proudu se prohání loďky a na obloze se předvádí luňáci. 

Taky jsme se tu posadili, kousek od většiny toho lidského hemžení a v čisté, lehce namodralé vodě Rýna si zchladili nohy.

Viděli jste někdy něco více Mijazakiovského?

Kousek odsud měly být ruiny staré Římské věže, jenže stezka je měla míjet a mapu jsme u sebe neměli. Na zmínku o ní jsme narazili až u jednoho rozcestníku, ale nedokázali jsme se zorientovat, kudy se k ní dostat. Šipka vedla tak neurčitým směrem, že se zdálo, že máme sejít ke břehu Rýna. Chvíli jsme váhali, pak po břehu skutečně kousek šli, pak jsme se vrátili a zkusili širokou polňačku, která ale po pár stech metrech končila a nakonec jsme hledání ruin vzdali.

Vydali jsme se po naplánované cestě k Irchel Hochwacht, Epim překřtěný na Chrchel Chrochtwach (Švýcaři strašně chrochtají - nikdy jsem neslyšela nikoho jiného tolikrát zachrochtat i u obyčejného "Ok"). 

Jen co jsme vylezli na další kopeček, otevřel se nám pohled pod nás a co to nevidíme? Ruiny římské věže... 

Váhání bylo krátké - zpátky dolů už se nám nechctělo
a tak jsme pokračovali v cestě.

Ještě před námi bylo mnoho kilometrů a odpoledne postupovalo. Vystoupali jsme k další vesnici, kolem louky porostlé vysokou travou a pryskyřníky, kousek dál vinice a sad, všude pastviny s kravami, další les, další stoupání a klesání.

Konec cesty udělal radost zejména Epimu - na ukazateli se náhle objevily zelené šipky, vedoucí k nějakému místnímu opevnění. Vydali jsme se po nich a narazili na několik bunkrů.

Jelikož jsme mířili k Ziegelhütte, nedělali jsme ani kdoví jakou zacházku.

Na úplně první bunkr jsme narazili už kousek za Eglisau, byl otevřený, dalo se do něj nakouknout a kdyby měl Epi baterku, vydal by se i do podzemní prostory (já jsem klaustrofobička, takže jsem jen nerozhodně přešlapovala na prahu). Tyhle ale byly jiné - Epi říkal, že jsou zakonzervované a připravené k okamžitému použití.

Jeden z několika - i s lidským měřítkem

Odsud byl už jen kousek k autobusu, takže jsme nespěchali. Dohromady jsme na poměrně malém prostoru našli čtyři různě velké bunkry, z nichž jeden jsme ale pouze viděli pod sebou na břehu Rýna. Zato při sestupu k autobusu jsme si všimli i menšího opevnění mostu.

Opevnění u mostu přes Rýn, Flaach, Ziegelhütte