Týden devátý až jedenáctý - Rheinau, Stein am Rhein

Tak zase uplynula nějaká doba. Květen se nesl v - převážně - odpočinkovém duchu. Jeden víkend bylo dost ošklivo, další za mnou přijel další z "mých" LARPařů, jenže se po cestě nachcípal, takže jsme si dali jen malou procházku po nejbližším okolí domu.
Pak jsem byla utahaná z vedra a během víkendu aktivně využívala toho, že máme byt ve starém domě, kde je permanentně chladno a odmítala jsem vylézt ven O:).
Jen jednou jsem s Jindrou krátce navštívila Curych, ale kvůli vedru jsem se v něm nesnažila příliš zdržet. Předpokládám, že to během následujících dvou víkendů napravím.

Hráli krásně, chtěla jsem chvilku posedět a poslouchat,
ale s tak ukecanou spolubydlící se to příliš nedalo
(promiň, Jindro O:) ).
Jejich hudba nás ale doprovázela ještě několik ulic od tohohle náměstí.

Devátý týden

S Jindrou (spolubydlící) jsme během čtvrtého týdne od konce navštívily (opět) Rheinau, chvíli jsme poseděly v kavárně, prošly si (opět) místní hřbitov - samozřejmě z profesionálních důvodů, jsme studentky Zahradní a krajinné tvorby a ve škole se zabýváme i osázením hrobů.
Nejen osázení, ale i náhrobní kameny jsou povětšinou o dost nápaditější a estetičtější než u nás, takže rozhodně zajímavá inspirace.


Desátý týden

Během desátého týdne se mi do rukou dostalo kolo, takže jsem se pokusila udělat si menší výlet. Problém je v tom, že už roky jsem na kole nikde nebyla a jelikož nemám ani řidičák, nejsem si úplně jistá ježděním po silnici, takže se mi nepovedlo dojet k řece (ne že bych způsobila hromadnou bouračku, prostě jsem to zbaběle vzdala). Zbytek víkendu bylo neskutečné horko a opět jsem využila chladivého přístřeší...


Jedenáctý víkend

Během jedenáctého víkendu spolubydlící i další holčina od nás ze školy, se kterou zde vycházím, i když se nevídáme často, odjely do Ženevy. Mě se s nimi nechtělo a místo toho jsem si vyrazila sama na půldenní výlet do Stein am Rhein (kdo by to byl řekl - má další zastávka na Rýnu?).

Stein am Rhein je malinké městečko v místě, kde se Rýn vlévá do jezera Untersee, z nějž pokračuje do Bodamského jezera. Má sotva tři tisíce obyvatel a tuším, že v roce 2007 oslavilo tisíc let od svého založení a dodnes je v něm zachováno středověké centrum. Známé je především pro své nádherně malované fasády.

Nad městem se tyčí kopec - nebo alespoň na místní nížinné podmínky se "tyčí", moc vysoký není.
Na jeho stráních se rozkládají vinice a nad nimi les a z lesa ční menší hrad.
Jméno hradu je Hohenklingen a mimo jiné patřil do sítě Hochwachtů, o nichž jsem se zmiňovala ve druhé části Pátého týdne (zde).


Nejprve jsem se prošla postranními uličkami města. Nejsou tak zdobné jako centrum, ale to jsem se rozhodla nechat na později. Co skutečně oceňuji je zeleň. I v dlážděné ulici totiž objevíte fasády domů popnuté wistárií nebo růžemi, psím vínem a dalšími rostlinami  a to nejen zde, v turisticky vyhledávaném místě, ale snad všude, kde jsem v Curyšském kantonu zatím byla.
Městečko je upravené, čisté a je vidět, že k němu místní mají vztah.

Postranní uličky sice nejsou malované, zato v nich je klid.

Nebo alespoň zdánlivý klid. 

Během procházení postranními uličkami jsem se dostala k bráně a prošla mimo centrum. Proti mě se objevil onen zmiňovaný kopec s hradem.
Chvíli jsem zkoumala mapku, kterou jsem si vzala v Schaffhausenu na nádraží při čekání na přestup.
Nebyla jsem z ní úplně moudrá, schématický plánek mi ne a ne říct, kde vlastně stojím. Nakonec se mi po chvilce bloudění povedlo najít ceduli k hradu a vydala jsem se podél značek.
Bylo horko a když jsem dorazila na rozcestí, kde obě cesty ukazovaly k hradu, vybrala jsem tu přímější s tím, že alespoň budu dřív v lese. Obávám se, že jsem si dost naběhla, protože cesta vedla z velké části skrz vinici...

Každopádně jsem brzy dorazila na místo.
Přiznám, že mi chyběl nějaký parťák k průzkumu, ale poradila jsem si i sama.

Nojo, další pták, no. Tentokrát z hradu.

Hrad je dost sevřený, částečně přístupný volně, částečně s průvodcem. A vypadá... Představte si obyčejný hrad v Čechách - obytnou věž, hradbu, palác, nádvoří s cisternou... A smrskněte to všechno tak na půlku prostoru a ještě do toho nacpěte moderní křesílka a po půlce těch úzkých prostor roztáhněte moderní restauraci.
To, že je hrad sevřený, je samozřejmě dobová záležitost, mající své opodstatnění - ať už v majetku jeho stavitele nebo ve velikosti posádky či prostoru, který skalnatý vršek kopce nabízí.
Ale moderní prvky jsou pro Českého turistu dost nezvyklé. U nás se hodně dbá na to, aby nová zařízení nerušila, ať už jde o nábytek, osvětlení či zábradlí a schody. Tady jsem procházela kolem křesílek z černého... něčeho, co se trochu tvářilo jako ratan, ale je to spíš plast. Když jsem křesílka nechala za sebou a prošla restaurací k věži, vystoupala jsem o patro výš po dřevěných schodech... A do dalšího patra vedly schody z matného skla, celé výrazně zeleně podsvícené.

Vzhledem k tomu, jak si Švýcaři váží starých věcí a jak pečlivě se o ně starají - vždyť jen na kolik veteránů (aut) tu člověk narazí - mě to dost překvapilo.
Hrady mám ráda, ale z Čech a Moravy jsem asi zmlsaná.

Pohled na Stein am Rhein z hradní věže. Vpravo teče Rýn,
vlevo od mostu už je jezero. 

Z chladivého hradu jsem opět sestoupila k řece a pokračovala v průzkumu.

Po cestě jsem procházela kolem dračí sluje. Asi mám štěstí,
že nejsem princezna.

Centrum Stein am Rhein je malinké, ale opravdu kouzelné. Asi bych se mu vyhnula během hlavní turistické sezóny, kdy tu musí být příšerné mnoho turistů, ale touhle dobou tu bylo spíš příjemně živo, než přeplněno.

Pokud budete mít cestu kolem, rozhodně doporučuji k návštěvě... ;)


Během zpáteční cesty jsem opět měla půl hodinový prostoj v Schaffhasenu na nádraží, takže jsem na okamžik vyběhla do města. Více méně náhodně jsem dobloudila k velkému komplexu církevních budov... a když jsem postřehla šipku k bylinkové zahrádce, bylo jasno, kam se vypravím, až budu mít víc času.

Příště ještě ne, ale ve třináctém týdnu tedy opět Schaffhausen.