Během posledního víkendu v dubnu mě navštívil kamarád z Čech. Známe se už dlouhé roky, jezdíme spolu na LARPy, na podzim jsme spolu vandrovali po Krušných horách a prostě patří mezi lidi, se kterými mi je nejlíp.
Ne, že by se mi se spolužačkami nevýletilo dobře, ale být s někým, na koho jste zvyklí a jehož způsob cestování vám vyhovuje, má hodně do sebe.
Pátek
 |
| Hlad je hlad |
 |
| Krávy nás slyšely přes celou pastvinu a přišly se na nás podívat. Celou dobu se držely těsně u ohrady, aby byly co nejblíž k našemu stolku. |
V pátek k večeru jsme zašli jen na krátkou procházku tady po okolí Rafzu. Já byla utahaná z práce, Epi měl za sebou noc v autobuse, takže jsme si jen obešli menší okruh na vyhlídku nad městečkem, kde jsme se na chvíli posadili a dokud se mi nestala "nehoda s krávou", povídali jsme si.
Rada - pokud několik metrů za vašimi zády začne močit kráva, ukliďte se někam do bezpečí. Ta potvora může mávnout ocasem a létá to OPRAVDU daleko.
Zdejší krajinu jsem si hned během první procházky před několika týdny pojmenovala "Zelené kopečky Kraje" podle instrumentální skladby od Písní Středozemě, která mi začala znít v uších, jen co jsem vylezla na první vršek a rozhlédla se po okolí.
Zelené kopečky Kraje - Písně Středozemě - k nalezení zde :).
Sobota
Na sobotu jsem si v práci vzala volno a vyrazili jsme vlakem (překvapivě) do Schaffhausenu.
Po krátkém boji s automatem na jízdenky (protože dráhy jsou tu, co se prodeje lístků týká, plně automatizované) jsme sedli do vlaku a brzy už jsme vystupovali na nádraží.
Jak jsem si během předchozích výletů všimla, Schaffhausen má krásné historické centrum. Teď jsme se do něj podívali i pěšky, ne jen na rychlý průjezd autem nebo pohled z pevnosti.
Domy jsou tu zdobené tak, že by to v Čechách pravděpodobně působilo jako absolutní kýč Sem to tak nějak patří, stejně jako do Rafzu patří červeně roubené stavby se zelenými okenicemi.
Malby a barevné reliéfy, stejně jako propracované vývěsní štíty dodávají ulicím skoro pohádkový nádech a proudící zástupy lidí působí spíš dojem místních než turistů - to je něco, co mi chybí v centru Prahy nebo třeba v Benátkách, které jsem poprvé - a právě z tohoto důvodu asi i naposledy navštívila loni na přelomu srpna a září.
Fotky pevnosti jsem už dávala do předchozích článků o Švýcarsku, tak teď jen lehce náladové obrázky... :)
 |
| Slonovinová věž - tak to alespoň nazval bratr, když jsme se tu byli podívat prvního dubna. Spojuje ten velký klenutý prostor, vinici a horní nádvoří. |
Ačkoli bylo opět krásné počasí, měli jsme pevnost skoro pro sebe.
Z Munotu jsme posléze zamířili k vodopádům - tentokrát pěšky podél Rýna.
 |
| Munot ze druhého břehu Rýna |
 |
| A pak půjdete za žlutou šipkou a v betonové zdi se otevřou tajné dveře, kterými se dostanete k červenému drakovi a... brokolicovému drakovi? Tak jsme to alespoň provizorně vyhodnotili. |
U břehů tu hnízdí labutě, lysky a potápky a voda je čistá a studená.
Procházka neměla být dlouhá, Schaffhausen a Neuhausen jsou kousek od sebe, ale jak to tak bývá, do cesty se nám postavila obcházka kvůli uzavřené turistické cestě a zavedla nás daleko od řeky, někam na kopec a na další kopec a nakonec vyplivla kdesi u dálnice.
Řeku jsme neviděli, tak jsme riskli cestu podle turistických značek (hlavně, že jsem se Drakertovi smála, že v Rumunsku měli všude červenou... Švýcaři zase neznají nic jiného, než žluté značky) a kupodivu jsme došli správně.
 |
| Mlýn vedle vodopádu |
 |
| Vodopády, mlýn a zámeček |
 |
| Nejlepší výhled na Rýnské vodopády je z vlaku. |
Nejlepší výhled se ale stejně otvíral při jízdě vlakem.
Žádné komentáře:
Okomentovat