Botanická zahrada Mainau

Čtvrtý víkend

Po dalším dlouhém týdnu plném dlouhých pracovních dnů přišel další zatraceně krátký víkend a jako zatím každou neděli (v sobotu pracujeme) jsme se vypravily na další výlet. 

Už nějaký čas se holky po víkendech dohadovaly o jakémsi Mainau. Prý je to někde v Německu a nutně tam musíme jet. 

Taky říkaly něco o tulipánech.

A o jezeře.

Ne, že bych nebyla zvědavá, ale kam že se to vlastně chystáme, jsem z nich začala tahat až pár dní předem.

Abych to zkrátila, Mainau je na ostrově v jezeře a kvetou tam tulipány.

Tulipány, jezero, loď...

Ale to je kratší shrnutí, než si to místo zaslouží, takže se rozepíšu trošku víc.

Mainau je ostrov v Bodamském jezeře a celou jeho plochu zabírá botanická zahrada a její zázemí. 

Jak to tak u botanických zahrad bývá, je členěna do mnoha menších celků - jen kousek od vstupu procházíte alejí obrovských metasekvojí (Metasequoia glyptostroboides je opadavý jehličnan), naleznete zde arboretum, kde mezi nejzajímavější dle mého názoru patří cedry a sekvoje (Sequoiadendrom giganteum - sice vysazené až ve druhé polovině devatenáctého století, ale i tak úctyhodně široké), svažující se louku porostlou tulipány a další s narcisy, ohrady s kozami, lamami a osly, květinové partery, zámeček s obrovským skleníkem s výstavou naaranžovaných orchidejí i motýlí dům, do něhož se vchází tunelem v podobě housenky. A k vidění je toho samozřejmě mnohem, mnohem víc.

Sequoiadendron giganteum - sekvojovec obrovský, vysazený v roce 1864

Právě ve druhé polovině dubna lákal ostrov zejména na tulipány - kvetou jich tu tisíce a tisíce, část vsazená do lučního porostu, část ve všemožných formálních i volnějších záhonech. 

Jestli už kvetou, můžete sledovat z domova a naplánovat si výlet podle toho. I my jsme se tím řídily a vyrazily v době, kdy měly být v plném květu. A taky že byly. 

Kousek od Švédské věže

Tulipány jsou zde tak důležitým prvkem, že je najdete vyznačené i v orientačních pláncích (stejně jako chrysantémy, ale na ty je v dubnu ještě příliš brzy) a najdete je ve všemožných variacích výsadeb i druhů všude po ostrově.

I nějaký ten formální záhon s tulipány by se našel.
Samozřejmě doplněn o další rostliny - sedmikrásky, řebčíky a další.

Po nějaké chvilce jsem se trhla od holek a asi čtyři hodiny se toulala sama. 

Sem jsem došla až dost pozdě a tou dobou už byly obě sady
 baterek ve foťáku mrtvé, takže "kradu" fotku od Jindřišky.

Prošla jsem si hmyzí zahrádku s úly a hmyzími domečky, "školní" zahrádku i oddělení pro slepce a slabozraké - v současné chvíli též plné tulipánů proložených fialovými sasankami věncovými (Anemone coronaria), ale během roku zaměřené na vnímání ostatními smysly (sluch - zvuk tekoucí vody, hmat - dotyk různých typů chlupatých listů a zajímavých květenství, čich - užití aromatických druhů rostlin), přes skla skleníku se podívala na masožravky (saracénie, které se mi strašně líbí, ale vždycky se mi je daří zahubit, fňuk), podívala se na orchideje ve velkém skleníku u zámku,...)

Při chvilce odpočinku na lavičce se přede mnou začaly předvádět ještěrky. Jsou docela oprsklé, jedna si nechala strčit objektiv foťáku tak blízko k hlavě, že odmítal ostřit, ale než jsem se s ním dohodla na správné vzdálenosti, umřely mi i náhradní baterie. Ještěrka ještě dobrou půl minutu sledovala, jak se s baterkami hádám a pak si šla v klidu po svém.

Kuk.
Chvíli mi pózovaly dvě, pak se naháněly a pak zase pózovaly.
Ale tahle je nejhezčí.

Když mi začalo být samotné smutno, přidala jsem se opět ke starším spolužačkám a společně jsme zašly do motýlího domu.

V něčem připomíná Fatu Morganu v botanické zahradě v Praze. Ale v Praze je víc prostoru, navíc se dá sejít dolu k velkým akváriím. I zde byla jezírka s rybami, ale vstupu k akváriím jsem si nevšimla. 

Na druhou stranu tam na mě bylo dost přelidněno (krásné teplé nedělní odpoledne, koho by nelákalo vyrazit do botanky?), takže jsem rychle utekla, motýli nemotýli.

Oproti Fatě Morganě se mi ale na motýlím domě líbilo umístění kukel - v Praze jsou blízko k pozorovateli, ale za sklem, z nějž si mladí motýli těžko hledají cestu do prostoru. Tady v Mainau jsou od pozorovatele dál (mimo dosah ruky a malý kousek k tomu), ale žádné sklo je od cesty do zbytku skleníku nedělí.

V každém případě návštěvu Mainau doporučuji. Z Čech je to sem sice trochu z ruky, ale stojí to tu zato. 

V pátém týdnu se zase vrátím k Rheinfallu i Munotu, ale projdeme se i po místních "zelených kopečcích Kraje", jak jsem si zdejší krajinu pojmenovala a zahlédneme i něco málo ze současného opevnění Švýcarska.