Ač se poslední dobou zdá, že spím, není to tak. Jen je toho hodně - práce, vlastní domácnost, zvířata a ještě víc práce.
Přesto si sem tam nějakou chvíli vyšetřím a ke kreslení sednu. Největší projekt, na kterém pracuji (a na kterém jsem kdy pracovala), je má Rhovanionská kniha příběhů a básní. Jedná se o rekvizitu pro mou trpasličí vypravěčku a sběratelku příběhů, paní Birche, na larp Rhovanion, který se (doufejme) uskuteční letos v srpnu.
Nejvíc času mi zatím zabral nejdelší souvislý kousek - v mém podání pětistránkový Poklad, báseň z knihy List od Nimrala a jiné příběhy (vyšla i pod dalšími jmény).
Než slunce s lunou zestárly, když býval mladý svět,
začali o pokladech bohové písně pět,
pod trávou zelenou pak stříbro ukrývali
a zlato do bystřin a do hor mezi skály.
Dříve než vykopána štola a pekla chřtán,
než trpaslík a drak byl na svět povolán,
dávný rod elfů, vládců mocných slov,
pod zelenými horstvy tepal kov
za zvuku písní do čarovných tvarů.
Kuli i koruny na hlavy elfských králů.
Potom přišla zhouba. Písně dozněly
pod údery mečů, v poutech z oceli.
Hrabivec, co neznal píseň ani smích,
ukryl všechnu krásu ve svých sklepeních,
zlato tepané i stříbra přísvit bledý.
Domovinou elfů táhl soumrak šedý.
Permoník starý v temné sluji žil.
Zlato a stříbro kout se naučil,
měl dílnu svou ve studeném skal klínu:
kladivo, kleště, výheň, kovadlinu.
Od kladiva mu na kost ztvrdla dlaň,
zežloutla kůže, zbělela mu skráň.
Prsteny tepal, minci bít se snažil
a koupit si moc králů, po níž bažil.
Oko i ucho oslabil mu čas,
on mnohdy už přehlédl třpyt a jas
kamenů drahých, jež mu prošly dlaní.
Když mladý drak přiletěl znenadání,
ten starý skřítek ani nepoznal,
že zem se chvěje, tříští hroty skal
a kolem horstva stoupá černý dým.
Plameny rudě šlehly do hlubin
a trpaslík, co v horské sluji žil,
se v oharky a popel proměnil.
Pod šedou skálou sídlil starý drak,
žil samoten a rudě plál mu zrak,
svůj vzácný poklad střežil dlouhá léta.
Radost mu prchla, po mládí už veta,
pružnost a sílu údů čas mu vzal
a oheň v srdci zvolna skomíral.
Tiskl své zlato k olysalé hrudi
a lízal stříbro, co tak krásně studí,
každý prstýnek a kámen dávno znal,
křídly černými svůj poklad objímal
a na tvrdém loži o lupičích snil:
jak by kosti chroupal, červenou krev pil,
jak by jejich masem nasytil svůj břich.
Poklesly mu uši, ba i dech mu ztich.
Spal a nezaslechl tiché zvonění,
když se s ostrým mečem, v lesklém brnění
blížil mladý rytíř, jenž se nechtěl bát
a směle ho vyzval k boji o poklad.
Nezachránil draka šupinatý štít,
drápy jako šavle, ostrých zubů břit,
pod údery meče skončil jeho čas,
černá křídla zplihla, oheň v srdci zhas.
Na vysokém stolci seděl starý král,
kol kostnatých kolen bílý vous mu vlál,
nechutnalo mu už dávno jíst a pít,
neslyšel už písně, už uměl jen snít,
jak své drahokamy, zlato zářící,
ukryl v okované, pevné truhlici,
jak okovanou truhlu kryje chladná zem
a dubové dveře, kuté železem.
Meče jeho manů otupila rez,
věhlas jeho říše v zapomnění kles,
právo změnilo se časem na bezpráví,
dvoranami bloudil přízrak dávné slávy.
Kromě zlata elfů všechno si vzal čas.
Král už neslyšel, jak z hor zní rohů hlas,
neviděl, jak koně dupou trávu v prach,
necítil, jak z trávy stoupá krve pach.
Když mu shořel hrad, když pozbyl své říše,
pohltila krále hrobu temná skrýše.
V klínu temných skal je starý poklad skryt,
okovaná vrata nelze otevřít,
nikdo nepřestoupí chmurné brány práh.
Na pavoučí sítě ukládá se prach,
tráva zelená na starých hrobech raší,
ovce se tu pasou, skřivan se tu vznáší,
ale starý poklad musí zůstat skryt,
než se z hlubin noci vrátí Elfů lid.
Měl jsem tu čest vidět tuto krásnou knihu naživo a znovu smekám před úžasnou prací a děkuji za překrásnou hru.
OdpovědětVymazatNorgili