Štvanice

 Letos jsem se zúčastnila literární soutěže Vidoucí. Poslala jsem tří a půl stránkovou povídku Štvanice a byla jsem zvědavá, protože Vidoucí slibuje mimo jiné zpětnou vazbu autorům formou krátkých slovních hodnocení. 

Moc vysoké umístění jsem nečekala. Poslední dobou už nepíšu zdaleka tak často (třeba od uzávěrky soutěže jsem kvůli práci neměla čas ani myšlenky sepsat víc než pár nesouvisejících odstavců ( T.T ) a sice se povídka jak mě, tak pár blízkým, kterým jsem ji poslala, docela líbila, ale přeci jen, já i ti ostatní máme ke "mě a mé práci" citově zabarvený vztah. Navíc porotci soutěže se netají tím, že občas nemívají k autorům zaslaných prací zrovna laskavý přístup.

Dopadlo to... Skvěle! Úplně hrozně moc skvěle a i když vím své krásné dvanácté místo už docela dlouho, jsem z toho dost na větvi. Slovních hodnocení jsem sice nedostala tolik, kolik bych si přála, o to víc mě ale potěšila!

Takže konec napínání: zde je povídka, snad se také bude líbit.

Štvanice

Lezavá mlha a drobné kapičky deště mu lepily vlasy k obličeji. Pokusil se je odhrnout, ale místo toho si jen koženou rukavicí rozmazal po tváři hlínu a drobné úlomky listí. Mech, v němž klečel, byl přesycený vodou a kolena i holeně ho zábly. Voda se do těžké látky nasákla a ta se mu lepila i na stehna. Rukávy košile měl zamazané a prsty v rukavicích začínaly křehnout. Kde nepromokl ani neprovlhnul zvenčí, tam zapracoval pot z dlouhé štvanice a teď, když se za velkým čedičovým balvanem zastavil, aby nabral dech, začínal prochládat.

Zaklel a přežehnal se proti uřknutí. Vstal – nohy se zdály těžké a sotva poslouchaly, bolel ho v nich každý sval – a srovnal si opasek s mečem. Zdvihl štít, dosud opřený o balvan a rozhlédl se v houstnoucím šeru. Utekla mu. Tentokrát ano. Příště si na ni dá lepší pozor.

 

Do hostince se vrátil pozdě v noci. Hostinský i štolba ze stáje na něj čekali a to ho rozladilo ještě víc. Když se ho štolba zeptal, kde má koně, ve svrasklém obličeji s hustým dlouhým knírem výraz upřímné účasti, jen zavrčel, ať si táhne po svém a aniž by se na něj podíval, prošel po schodech do patra a do pokoje.

Tam mu hostinský okamžitě donesl lavor horké vody, podnos s pečeným kuřetem a svařené víno. Chtěl se zeptat, zda si pán bude ještě něco přát, ale on na něj vrhnul takový pohled, že se rychle rozmyslel a zmizel.

 

Ráno se vzbudil pozdě. Velké kapky už zase stékaly po zvlněném skle a z lesnatých vrchů kolem hostince stoupala hustá mlha. Přetáhl si deku přes hlavu a zavřel oči.

Celé tělo ho bolelo. Svaly v nohou měl natažené a sotva pohyboval rukou – včera, když se kůň splašil, vyskočil ze sedla a ramenem dopadl na kámen. V zápalu štvanice ale bolest potlačil a ta se teď ozvala, jako by chtěla dohnat všechen čas, kdy si jí nevšímal.

Opět si vybavil ten okamžik – zahlédl ji, přeběhla mu přes cestu. Na dva údery srdce strnula a otočila k němu velké oči. Dýchala hluboce, ale trhaně a než se stačil vzpamatovat a vrhnout po ní oštěp, zmizela v podrostu.

Okamžik zůstal jako přikovaný, pak ale koně popohnal k rychlému běhu a zamířil za ní. Jenže svah byl spíš suťovým polem a koni jeden z kamenů podklouzl pod kopytem. Než se stačil vzpamatovat, sjížděli dolů k rokli a kůň řičel a všemožně se snažil nekontrolovatelný pohyb zastavit, ale kameny se valily dál a on sám jen tak tak vyskočil a zachránil se před pádem do strže.

Koně mu bylo líto, nosil ho už dva roky a sloužil věrně. O to silněji cítil puzení dostat ji.

Stiskl zuby a donutil se posadit. Pak vstal – trošku vrávoral, ale zachytil se stolku. Mezi krbem a oknem se na šňůře sušily jeho svršky a plnily nevelkou místnost zemitou lesní vůní.

Odfrkl si a rty mu zkroutil úšklebek.

Posnídal studené zbytky od večeře, oblékl se do náhradního oděvu a sešel dolů. Hostinskému poručil, aby mu šaty od krbu nechal vyčistit a vyšel ven. Štolbovi kývl na pozdrav a trochu se zastyděl za své včerejší jednání. Jenže oni neměli tušení, jaké to je. Mít ji na dosah a nechat si ji uniknout. Sledovat, jak mu téměř prokluzuje mezi prsty a mizí v hustých ostružinách. Přivřel oči a rukou si prohrábl několikadenní strniště.

Ten obraz se mu stále vracel – vystrašené hnědé oči a do krve zedrané boky.

Tohle s ním dělala divočina. Tenhle Bohy zapomenutý kraj – tady se musel uchechtnout. Ne, Bohové na tenhle kraj nezapomněli. Bohové v tomhle kraji zachovali vše staré a divoké. I lidé zde ještě věřili v požehnanou vodu a lesní duchy, a i když se jim již neklaněli, povídali o nich pohádky svým potomkům.

Když mířil po rozbahněné cestě od brány malé těžařské osady směrem k lesu, myslel s touhou na domov a na pohodlí horké lázně, mladé lazebnice i náruče své ženy.

Jenže teď byl tady a cítil něco, o čem dosud jen slýchal – podobná štvanice prý kdysi stála život jeho strýce. Otec šílenství málem propadl také, ale než se stihlo naplno rozvinout, zasáhl jej smrtící šíp v jedné z nekonečných potyček při jižní hranici.

A teď tu byl on. Pravidelným, rychlým krokem rázoval k rokli, kde od včerejška ležel jeho kůň. Včera se totiž nezdržoval a pokračoval za ní. Kdyby se mu povedlo následovat ji až do její skrýše, dostal by ji. Možná ne už včera, ale věděl, že by se vrátila a že by si tam na ni počkal.

Opatrně slézal z kamenitého svahu, dával si pozor na velké ploché kameny a kolem podrážek se mu sypal mokrý štěrk.

Lezavý chlad mu pronikal pod oděv a jedna jeho část si přála všeho nechat a vrátit se domů, věnovat se synovi a možná se zajít podívat, jak si vede dcerka. Druhá jeho část sotva dýchala, napjatá jako kočka těsně předtím, než skočí a zadáví drobného pěvce.

Oštěp kupodivu koňův pád přežil. Postroj a sedlo byly poškrábané a zamazané krví, pár řemínků rozervaných, ale ze sedlového vaku se mu povedlo vytáhnout váček se šťastným kamenem, který se v jejich rodině předával po léta. Vytáhl ho a uvázal si kožený řemínek, procházející otvorem v kameni, kolem krku. Další z mnoha drobných barbarských rituálů, které se stále promítaly do dnešního života.

Věnoval koni ještě jeden dlouhý pohled, ale pak se otočil a vrátil se kudy přišel.

 

Bylo už dlouho po poledni, když se mu povedlo najít balvan, za nímž včera za soumraku klečel. Tělo ho sice poslouchalo neochotně, ale pohybem se trochu uvolnilo, a tak se ani nemusel opírat o oštěp.

A opět dokázal najít její stopy – nechávala je za sebou jako drobečky z chleba. Kdysi, když se o takových, jako je ona dozvěděl, smál se a nerozuměl, proč samy vbíhají do pastí, které jsou jim zcela zřejmé. To byl ještě mladý a nic netušil.

Jenže tohle byla stará, surová magie. Kdo ji v sobě nepocítil, nemohl ji pochopit. Byla to hra na lovce a zvěř a až do konce nikdo netušil, jak dopadne.

Následoval sotva znatelnou pěšinu, stoupala mokrým borůvčím k čedičovému výchozu, jehož si včera v hustém šeru nevšiml.

Ruka v kožené rukavici se pevněji sevřela na ratišti oštěpu, druhá na okamžik stiskla hlavici meče.

Mohla se zdát sebenevinnější, ale věděl, že bezbranná není.

Stoupal výš a jasněji si uvědomoval, že mu dochází síly. Ne teď, akutně, ale vypětí posledního téměř týdne se na něm promítalo čím dál víc.

Zarazil se, když si uvědomil, že slyší tichý, melodický zvuk. Otáčel hlavou sem a tam a snažil se přijít na směr, odkud se píseň line, ale ševelení deště a šum listí – už žlutého, se skvrnami padlí a napůl spáleného mrazy, které nedávno krátce udeřily – mu nepomáhaly.

Stál a poslouchal a najednou si uvědomil, kam jít. Stočil se doleva a stoupal k druhému hřebeni. Vůně hub a tlejícího listí mu plnila plíce, jak zhluboka oddechoval, protože nohy samy zrychlovaly. Kopí v levé ruce svíral čím dál křečovitěji, pravá uchopila jílec meče a povytáhla ho z pochvy. Chtěl se přežehnat proti uřknutí, u všech Pěti, tak moc chtěl, ale bál se, že jak pustí hladké ratiště nebo koženou omotávku jílce, ztratí hlavu úplně.

V duchu si opakoval prosbu k Pětici a od ní přešel k prosbě k Erizarovi, nejstřízlivěji uvažujícímu z Hrdinů, ale slova mu myslí proplouvala, aniž by se spojovala v celek a zanechávala ho ještě prázdnějšího, než byl předtím.

Pod skalním výchozem přímo před sebou zahlédl pohyb. A ano – skutečně tam stála. Zplihlé vlasy třpytící se kapkami deště jí spadaly na zelená ramena. Jednou rukou se opírala o mladou jeřabinu, druhou svírala lem pestrobarevného plédu. Rty se jí pohybovaly, ale nevycházela z nich slova, pouze melodie.

Zatřásl hlavou, až se kolem rozstříkly kapky vody, ale odehnat od sebe kouzlo se mu nepovedlo. Došel až k ní a teprve potom si uvědomil, že to, co se mu prve jevilo jako náhodná skrumáž větví, je přístřešek nad něčím, co připomínalo velké ptačí hnízdo.

Našel ji. Nebo možná ona našla jeho?

Teď už je dělilo jen několik kroků. Měřili se pohledy – ten její byl plachý, veliké hnědé oči široce otevřené, drobná ústa v zelené tváři s hnědým mramorováním trochu stažená. Štíhlé paže sevřené poněkud křečovitě – a přesto jako by něco čekala.

Když k ní stoupal po svahu – když zaslechl její píseň a když zahlédl její pestrobarevný pléd, cítil se jako velký lovec. Byl spokojený a bestie, o níž v sobě donedávna netušil, vítězně řvala. Přehodil si oštěp do pravé ruky a potěžkal ho, zvažoval jeho váhu a sílu hodu. Jenže ho znovu nechal klesnout. Nemohlo za to bolavé rameno, to vnímal jen okrajově. Ještě pár kroků. A ještě dva.

Stanul přímo před ní. Byla drobná, i když ne tolik, jak si původně myslel. Zvedla k němu oči a v tu chvíli si všiml, že pod lemem plédu drží krátký, umě kovaný nůž.

Tak tedy s lidmi čas od času do kontaktu přicházela.

Opatrně ho uchopil a zatáhl – nejdřív jemně, ale pak víc a ona ho po okamžiku váhání pustila. Odhodil ho vedle oštěpu – ani si neuvědomil, kdy ho upustil.

Voněla. Trochu zeminou, trochu tlejícím listím a jehličím, ale i sladkými jablky a mateřídouškou, dobromyslí a divokou mátou.

 

Z toho večera a noci si toho moc nepamatoval – alespoň to tvrdil těm pár lidem, kteří věděli, co v tom koutě světa, který mu po právu po generace náležel, ale který i jeho předkové navštěvovali tak zřídka, jak jen to šlo, skutečně hledal. Těm, kteří věděli, že to, co hledal, i našel. Těm pár, kterým přiznal, že ji nedokázal zabít, i když zákon hovořil jasně – Strážkyně lesa jsou odznakem starého. Strážkyně lesa jsou samy starým – nesou v sobě krev druidů, kteří je stvořili i lesa samotného, jsou spjaté s předivem světa tak, jak již dnes není zapotřebí.

Jenže i jemu v žilách kolovala stará krev. Jeho předek, již staletí mrtvý a zpráchnivělý, pocházel z těchto hor, jemu byla místní mlha a vytrvalé deště matkou a sníh a mráz otcem. I jeho předkové chovali kdysi místní druidy ve veliké úctě a přinášeli jim dary a soutěžili, který z nich se může jednou za několik let ucházet o přízeň jejich dcer – Strážkyň lesa.

A tuto svou krev předal potomkům, z nichž každý, ač žili daleko, v civilizovaných zemích, pocítil někdy v životě potřebu splnit povinnost, jež k tomuto kousku půdy náležela.

 

Ráno ji našel nedaleko. Ze skály tu vyvěral potok, voda klesala do údolí a protékala strží, v níž ležel jeho mrtvý kůň – a ačkoli dosud barbarským pověrám nevěřil, teď věděl, že ve vsích na jeho březích se na jaře bude dařit skotu i ovcím, že drůbež vyvede spoustu mladých a ženy a dívky se budou k potoku sbíhat pro požehnanou vodu, i když spousta z nich se bude smát, jaké babské pověře to opět uvěřily.

Pohladil ji po vlasech – aspoň teď na chvíli přestalo pršet. Mraky se sice neroztrhly a dál těžce visely nad krajinou, ale na malou chviličku se déšť utišil.

 

Z hostince nakonec odjel až za tři dny. Většinu času do té doby prospal, doháněl sílu, kterou ztratil týdenní štvanicí, i nočním milováním. Ze snu se mu stále vracela její vůně a cítil její tělo, zvláštně štíhlé a pružné, oproti lidským ženám, i když poněkud chladné. Měl lepší milenky, svou ženu zase znal a věděl, co jí udělá dobře a co udělá dobře jemu. Ale takhle silnou touhu a takhle silný pocit, že v jejím objetí teprve plní svou pravou úlohu vládce kraje, cítil až se Strážkyní.

 

Před odjezdem si koupil nového koně. Nebyl nejmladší a rozhodně to nebyl ideální kůň pro velkého pána, ale lepší než jít pěšky. Když mu osada zmizela za zády a potok po jeho levé ruce se začal rozšiřovat v říčku a jeho tok klidněl a zpomaloval, sevřel ruku kolem jílce meče a druhou kolem ratiště oštěpu. Vrhl zamyšlený pohled přes rameno a zamračil se.

Selhal?

Možná.

A možná byl jen celý jeho svět postaven na nepálených cihlách, zatímco ten skutečný stál na základech z rostlého kamene, černého jako mokrý čedič skrytý pod jehličím a vlhkým mechem.