Ohnivě zbarvená růže

(Edit: Chvilku mi trvalo, než jsem se rozhoupala, takže je už 23.10., ale nechám původní popisek. Nějak se mi zdá, že dobře vystihuje můj - nejen - nedělní stav mysli.)

Tenhle příběh sem vkládám pro Lottie, respektive pro její hráčku Lerin. Je 20.10., to znamená, že jsme se dnes vrátily z mise Origins. Příběh jsem napsala ještě před odjezdem domů (po včerejší půlnoci na schodišti místa, které jen pár hodin předtím simulovalo Dunbroch roku 1002 našeho letopočtu) a pokud jsem zatím postřehla, nejsem jediná, kdo se potřeboval zbavit těžkých dojmů formou organizovaných shluků písmenek.
Pochopit by ho mohlo tak nanejvýš pět lidí a skutečně je určen primárně Lerin, která si ho přála přečíst.
Pokud by ale měl zájem i někdo jiný, uvedu malý základ - Origins byl LARP, v němž jsme si s pár dalšími nadšenci už od února hráli na studenty Magické univerzity v Yukonu. Ve studijních skupinách jsme psali absolventské práce na různá témata, simulovali poslední dálkový ročník studia a nakonec byli na dvacet čtyři hodin vrženi do středověku, kde jsme měli napravit časové paradoxy, které britské Ministerstvo čar a kouzel a Americká Makusa objevily při revizi splněných věšteb. 
Jenže nikdo nám předem nic moc nechtěl říct, pak začaly umírat a mizet postavy a kolem všeho se začala stahovat temnější a temnější mračna. A ta v některých z nás zůstala i po konci hry. Trpkost a smutek nad těmi, kteří s námi měli odjet a místo toho leží pod zemí i nad těmi, kteří s námi odjeli, ale nikdy se nevrátili (ať už ze své vůle nebo ne), musela ven. A pak taky - uzavíráme podstatnou část posledního roku. Osm měsíců hry člověk nezavře jen tak do šuplíku a nezapomene.

Kayleigh Rosemary Jacobszoon-Grün bezmyšlenkovitě otáčela v prstech kousek pergamenu. Pod nohama jí šustilo zlaté listí a skřípal štěrk příjezdové cesty. Profukovalo. Ne moc, doma v Kanadě už bylo chladněji, ale stejně se zachvěla. Nejspíš za to mohla i nervozita.

Konečně došla k bráně, zasazené mezi sloupy se sochami okřídlených kanců. Brána se před ní sama otevřela - byla očekávána. 

Zhluboka se nadechla a pomalu vypustila vzduch z plic. Ještě jednou rychle přelétla očima dopis psaný zeleným inkoustem.

Vážená DiM. Jacobszoon-Grün,

velice rádi Vás opět uvítáme na školních pozemcích v Bradavicích.

S pozdravem

ředitelka školy čar a kouzel v Bradavicích Minerva McGonagallová.

Zavřela oči a vykročila přes pomyslný práh. Zajímalo by ji, kolik toho stará paní věděla a nakolik byla jen zdvořilá. 

V Bradavicích už Kay jednou byla - vlastně ani ne před rokem a půl. Jenže od té doby se toho mnoho změnilo. Pro někoho pouze drobnosti, pro ni a pár dalších celý svět.

Školní pozemky zalévaly chladné paprsky podzimního slunce a odrážely se na jinak tmavé hladině jezera. Při tom pohledu ji bodlo u srdce. Zde mohla kdysi dávno budovat a tvořit, poznávat, studovat i učit jiné a být šťastná.

Ze rtů jí splynul slabý povzdech a v očích zaštípaly slzy, za které určitě mohl jen ten studený vítr. Setřela si je z tváří a pokračovala v cestě.

U brány hradu na ni již čekala ředitelka. Čas, který uběhl od univerzitní exkurze do Bradavic k ní byl milosrdný a nedal na vysoké, štíhlé ženě znát nejmenší změnu a o to víc si Kay uvědomila, jak dlouhou cestu urazila ona a její nedávní společníci.

Uctivě se staré čarodějce poklonila. Když zvedala hlavu, zavadila pohledem o řadu soch a slzy ji zaštípaly znovu. Ředitelka sledovala směr jejího pohledu a jindy přísná tvář jako by zjemněla. 

“Vítejte, slečno Grünová.”

“Děkuji za vaši pohostinnost, paní ředitelko,” odpověděla přiškrceně a odtrhla oči od piedestalu, který nesl nápis Tobias Roth a plaše se na dámu před sebou usmála. Přesto nedokázala zakrýt mírné potěšení nad tím, že ji čarodějka oslovila příjmením po nečarském otci a ne po tradiční kouzelnické rodině maminky. 

Vysoká, štíhlá žena jí pokynula do vstupní síně. Když vešly, ozvala se tichým hlasem: “Paní ministryně mi naznačila, čím jste si vy a vaše výprava prošly během loňského podzimu. Předpokládám, že to je důvod vaší návštěvy.”

Mladá čarodějka přikývla. “Vím, že jsem v dopise nebyla příliš specifická, ale nejsme si jistí, jestli někdo nekontroluje naši poštu. Chtěla jsem vás požádat, zda bych se mohla setkat s obrazy učedníků Zakladatelů. Tedy, těch prvních učedníků paní Helgy.”

Zatímco stoupaly k ředitelně, míjeli je studenti různého věku. Ředitelka věděla, že loňská absolventka Magické univerzity v Yukonu je jen o čtyři, pět let starší než někteří z nich a přesto vnímala změnu, která se v ní od loňského léta odehrála. Nebyla první osobou, která se zde od loňského roku objevila a nejspíš ani tou poslední. Zatímco si neomylně razila cestu mezi skupinami dětí, prohlížela si po očku ohnivě zbarvenou růži, již měla dívka zastrčenou ve skřipci ve vlasech.

“Myslím, že vím, který obraz máte na mysli. Ale ten v horních patrech nenajdete.” 

Dívka sklopila oči a vážná ústa jí zvlnil smutný úsměv:

“Takže tu někde je?”

“Je. A myslím, že mu vaše návštěva udělá radost.”

Přísná žena jako by poroztála. Na místě se otočila a vedla návštěvnici zpátky kudy přišly, ale mlčela. Jen po jindy pevně stažených rtech jí pohrával mírný náznak úsměvu a kolem očí se utvořily vějířky vrásek.

Když vyšly z hradu a vydaly se podél něj, ozvala se mladá čarodějka nesměle:

“Je ve sklenících?”

Její průvodkyně se ale pouze usmála a neodpověděla.

U skleníků se zastavila a zaváhala. Okamžik to vypadalo, že dívce položí dlaň na rameno, ale místo toho si jen smetla z tmavě zeleného hábitu poslední pavučinku babího léta.

“Skleník číslo sedm. Večeře začíná za dvě hodiny. Pokud se zdržíte, obslouží vás skřítci v pokoji pro hosty. Nikdo vás nebude rušit. Nespěchejte.”

Kay se dívala, jak stará paní odchází. Kolik jste si toho musela prožít vy, aby vás úsměv tolik bolel?

Rukou zalétla k trochu rozježenému drdolu hnědých vlasů a upravila si růži. Nesměle nakoukla skrz zašlou skleněnou tabulku do místnosti plné rostlin. Potěšilo ji, že to všechno jsou bylinky a léčivé rostliny. Žádné ďáblovo osidlo, žádná úponice. Ona by si s nimi samozřejmě poradila, ale jemu by se u nich nelíbilo.

Ještě jeden hluboký nádech a výdech a vešla do šeřícího se prostoru.

Obraz byl namalován přímo na zdi. Omítka už mírně popraskala a kolem spodního okraje se rozrůstala řasa zrněnka, i když byl určitě opatřen kouzlem proti poškození vlhkem.

Na faldistoriu vystlaném ovčí kožešinou tam klimbal světlovlasý muž. Nebyl mladý, ale v mírné tváři se mu zračil skoro dětský klid. Pozadí obrazu bylo kdysi vyvedeno ve žluté a černé a právě proti vybledlé černi jasně vystupovala ohnivě zbarvená růže, již lehce držel v prstech jedné ruky. Ta druhá spočívala na májové kočce, sedící mu na klíně.

“Saoirse,” uniklo jí tiše. Ten zvuk muže vzbudil. Zvedl hlavu a překvapeně na ni pohlédl. Dlouho se na sebe mlčky dívali. Pak sklopila hlavu a nesměle přešla až k němu. Přímo před ním se opět narovnala a hlesla:

“Zdravím, Laevi.”

“Zdravím, Kay,” usmál se slabě v odpověď a uhnul očima.

“Jen jsem ti přišla říct, že jsme se všichni ve zdraví vrátili domů.”

“Já vím.” Volnou rukou hladil předoucí kočku. Skoro stydlivě pohlédl na růži v čarodějčiných vlasech: “Vidím, že růže stále neuvadla.”

“Vrátili jsme se už loni na podzim,” zavrtěla hlavou. “Zasadila jsem ji a letos už měla první květy.”

Už nedodala, že od návratu navíc trpěla úzkostmi, nočními můrami a slabými depresemi. Že pokaždé, když někdo na někoho zakřičel, krčila se, ani že se stále ještě bála pohybovat sama a bez společnosti někoho z rodiny, protože měla podezření, že by se jí mohla stát nehoda a že se vše vlastně začalo lepšit až před měsícem, když se odhodlala napsat Minervě McGonagallové prosbu o krátké pohostinství v Bradavicích.

Znovu k němu zvedla plaché hnědé oči a koutky se jí samy zvedly. Tentokrát zcela upřímně, nezakaleně.

“Loni jsem tu byla. Tady, ve skleníku. A tys nic neřekl.”

Pobaveně si ji měřil a to samé prováděla kočka Saoirse. “Samozřejmě. To bych stvořil časový paradox, nemyslíš?”

Zasmála se a ten smích pro ni byl jako vysvobození z dlouhého spánku. “A nejen ty, že?”

Nakonec se nezdržela příliš dlouho. Když odcházela - dokonce včas na večeři, ozval se za ní ještě:

“Když jste se vraceli do svého času, řekl jsem ti, že víš, kdy a kde mě najdeš.”

Ohlédla se ode dveří. Usmíval se, zvláštně a tajemně. Vzpomínala na něj tenkrát - pro ni před rokem, pro něj před tisíci lety, když skupina, jíž byla součástí, způsobila, že Helga z Mrzimoru, která se o něj od dětství starala, přišla o nenarozené dítě a myslela na to, jak na ni byl přesto milý a laskavý i na to, jak mu svítily oči, když mu v lese u potoka, kde hledali magicky aktivní pijavice pro Gwendolyn, vyprávěla o své rodině. Zabolelo ji uvědomění, co ji nejspíš čeká. 

Druhou cestu zpátky z minulosti by nezvládla. Ne bez Lottie a Jamese. Vzpomínky na strach a bolest během posledních skoků a na nekonečnou temnotu i na vizi vlastní smrti byly stále živé a děsily ji. Před očima jí vytanula Lottie hned po tom, co vypadly z časového víru. Kouzlo je tenkrát odhodilo na trávu a jen zázrakem se udržely pohromadě. Ležely v objetí, rozšířenýma očima se na sebe dívaly a smály se, i když se Kay ještě po tvářích kutálely veliké slzy. Trvalo to jen několik okamžiků, protože ještě musely zjistit, jestli je s nimi stále James a jestli někdo z ostatních není zraněný. A jestli v blízkém okolí nečeká Makusa. Ale zvládly to, žily.

Ale další cestu do minulosti? 

On tady věděl něco, co jí neřekl. Jenže na obraze byl otisk jeho duše z doby mnohem pozdější, než byla ta, v níž jí věnoval kouzelnou ohnivě zbarvenou růži - jedinou památku na domov, který v dětství ztratil.

Zavřela oči a usmála se. Odchod bude bolet. Ale to bolel i návrat. Tenkrát měla pocit, že ví, kam patří a kde je její srdce, ale dnes už věděla, že ho zapomněla víc než tisíc let v minulosti.

Dnes ještě ne. Ale jednoho dne - a nejspíš to nebude trvat příliš dlouho - se za ním vrátí.

“Uvidíme se,” kývla na něj a natáhla se po klice.

“Já vím,” pokynul mírně hlavou a očima zasněně zabloudil někam mimo její dohled.

(Ještě doplním obrázkem paní Helgy.
Nechci pro něj dělat zvláštní  článek a sem patří asi nejvíc.
A jak řekla Lerin, hráčce sice moc podobný není, ale postavě ano.