Munot a Rheinfall

Co jsem si to zase vymyslela...?

Abych pravdu řekla, oproti svým dětským snům a fantaziím jsem poměrně klidná osoba. Potřebuji mít vše naplánované, pod kontrolou a možná se tak trochu vytahovat. Docela tím štvu bratra i milého a nejvíc ze všech asi samu sebe.

Pravděpodobně z toho důvodu, ať se to zdá jakkoli v rozporu s výše zmíněným, jsem příliš neváhala, když nám ve škole nabídli možnost vyrazit na tři měsíce do Švýcarska na stáž do trvalkové školky. Práce venku mi nevadí a pokud nemrzne, neprší nebo není příliš horko, mám ji ráda.

Kočičí schody - prostě protože mám ty chlupaté tyranky ráda

Byla jsem spokojená a těšila se. Jenže to byl teprve podzim. Uběhlo pár měsíců a můj odjezd se přiblížil a komunikace s trvalkovou školkou mírně vázla. Nakonec jsem obdržela smlouvu a detaily (jako třeba kam mám vlastně přijet a co si mám na tříměsíční pobyt vzít sebou) se mi povedlo zjistit od slečny, která studuje naši zahradnickou VOŠku o rok výš než já a je tu už od března, navíc podruhé za uplynulé dva roky). 

Poslední komunikaci jsme vedly ještě třicátého. Na poslední chvíli nám změnili ubytování - místo ve dvou drahých minibytečcích jsme ubytované v jednom, každá máme veliký pokoj, společnou prostornou kuchyni, zimní zahradu, obývací pokoj s obrovskými kachlovými kamny a koupelnu a toaletu. Jen předsíň tady je větší, než můj pokojíček doma!

A to jsem se ještě nezmínila o drobné zahrádce se zděným grilem. Jen nábytek tu téměř chybí, ale co - alespoň nezabírá místo O:).

Celou sobotu jsem doma pobíhala a balila věci, dělala si seznamy abych vzápětí zapomněla, co jsem už zabila a co ještě nutně potřebuji sebou, avšak stále to leží zapadlé někde pod postelí.

A včera nastal den odjezdu. 

Jelikož jsem ostuda a stále ještě neoplývám řidičákem, natož autem, a věcí jsem sebou vezla požehnaně (jen pracovní oblečení zabere poměrně dost prostoru), odvezli mě sem bratr a mamka. Cesta proběhla klidně, zakufrovali jsme jen asi dvakrát nebo třikrát, ale pokaždé jen zlehka (což je na naši rodinu skvělý výkon, obvykle bloudíme mnohem víc). Dorazili jsme večer a má nová spolubydlící nám poradila, kam na výlet. Původně jsme plánovali Curych, od něhož nejsme příliš daleko, ale nakonec vyhrála pevnost Munot ve městě Schaffhausen a nedaleké vodopády Rheinfall (Curych přijde na řadu, až pro mě zase přijedou).

Bohužel tu někdo (ano, ukažme si na tu šedivou vránu rodiny) zapomněl ohlídat, jestli jsou náhradní baterie foťáku nabité a foťák velice rychle umřel. Můj telefon zvládá spíš jen rozmazané flíčky, takže pak snad něco vymámím z brášky, který fotil na ten svůj.

Schaffhausen

Schaffhausen je městečko na severu Švýcarska, my jsme do něj zamířili kvůli pevnosti Munot. Během pobytu zde se tam budu muset vrátit - mamka je ze zdravotních důvodů pohybově lehce omezená a měli jsme i další program, takže jsme mu nevěnovali tolik času, kolik by si zasloužilo. 

Po cestě k pevnosti jsme zabočili na špatné schody, ale ve finále se to vyplatilo. Sice jsme se museli vracet, ale zažili jsme velice milé setkání.

Nevím, jestli to byla slečna nebo kluk, ale podle mohutnosti a veliké hlavy soudím spíš, že kluk. Každopádně až do příchodu uštěkaného jezevčíka se to ochotně a nadšeně mazlilo.

O Munotu se mi daří najít vesměs jen to, že se jedná u kruhovou pevnost založenou ve druhé půlce šestnáctého století. S jejími plány měl něco společného Albrecht Dürer, který však byl v době stavby již mnoho let po smrti. Víc by se toho našlo na německy psaných stránkách, ale k vlastní škodě jsem němčinu nikdy neměla příliš v oblibě, takže jsem ji po středí škole důsledně zapomněla.

Zatím se mi zdá, že si Švýcaři takovéhle (větší či menší) nádržky s vodou oblíbili. Tahle je z naší cesty k Munotu, ale i tady, v městečku Rafz, kde jsem ubytovaná, jich je hned několik - na jednu se dokonce dívám přímo z okna).

Prostor pevnosti je úžasný. Nahoru vede několik možných cest. Jedna jde přímo mezi vinicemi na svahu mezi pevností a městem, ale my jsme přišli z druhé strany, přešli můstek přes hluboký příkop s daňky a mírně nejistě vstoupili do temné chodby. Během chvilky se před námi otevřel pohled na úžasný prostor.

Plánek centra Schaffhausenu před vstupem do Munotu.

Nedávno jsme s mými dvěma LARPaři (ano, jsem majetnická potvora :D) po cestě na jednu akci potkali zvláštního chlapíka, který tvrdil, že se vracel z práce a neměl jak strávit volný čas. Požádal prý tedy Boha, aby mu ukázal, co má dělat a Bůh mu seslal holuba. Následoval ho tedy přes halu Pražského hlavního nádraží a narazil na naši kostýmovanou trojici.
S rodinkou jsme sice nikoho o pomoc nežádali, ale do té holubí chodby jsme také nakoukli.

 V tom nám začal umírat foťák.

...Kousek jsme tou chodbou šli téměř ve tmě, když se před námi otevřelo tohle...
Obrovský klenutý prostor osvětlovaný světlíky - umělých světel tam bylo také pár, ale měly spíš podpůrnou funkci, například u modelu pevnosti.
Fotila mamka.

To, co se před námi otevřelo, jsem nikdy dřív - ani typově - neviděla. Byl to obrovský klenutý prostor osvětlovaný ze shora světlíky, které ústily do horního nádvoří nad našimi hlavami. Ze stran pak ještě vpouštěla světlo malá okénka a přímo proti nám téměř zářil druhý vchod (ten od vinic) a "schodiště" nebo spíš krytá točitá cesta vedoucí právě na horní nádvoří. Možná, že prostor nebyl zas tak obrovský, ale někdo si dal skutečně záležet a obrovsky působil. A na to, jak málo světla v něm bylo a z jakých kusů kamene byl vystavěn, tak i poměrně vzdušně.
Jenže tohle je jen popis a fotka je jen fotka a nic z toho nedokáže ten prostor vystihnout.

A jak se později - v lehké nadsázce - vyjádřil můj bratr, poblíž takové pevnosti by chtěl bydlet. Ten, kdo žije poblíž, si totiž každé ráno může udělat kafíčko, vyjít před dům a podívat se na ni - a hned má v životě nějakou tu jistotu.

Přibližně v tuto dobu mi foťák v rukách zemřel a ačkoli se ho mamce ještě povedlo na nádvoří na pár záběrů vzkřísit, nehodí se mi z těch si pěti později pořízených obrázků ani jeden.

Takže snad bude stačit když napíšu, že se nádvoří přímo pod věží, do níž vedou ony schody, používá ke kulturním akcím a je velice pěkně upravené. Ostatně, internet je plný obrázků.

Vzhledem k tomu, že já i mamka jsme nadšené zahrádkářky a já k tomu i studující zahradnice, zabralo nám spoustu času obdivování narcisek, ladoněk, fialek a všeho možného dalšího, co tady už kvete a u nás ještě ne a tak byl v tuto chvíli nejvyšší čas se vrátit k autu, než nám vyprší lístek z parkovacích hodin.


Vodopády Rheinfall

Co se těch týká, nemohu sloužit našimi obrázky. Pokud ale byl někdo dost statečný nebo bláznivý, aby dočetl až sem, doporučuji najít si nějaké fotky na internetu nebo ještě lépe - místo navštívit. Jedná se totiž o obrovské vodopády - co se vodnatosti týká, tak dokonce o ty největší v Evropě. Nejsou vysoké, ale na délku měří přibližně 150 metrů. Rýn zde žene obrovskou masu čisté, modré vody přes vápencové kameny a i v obrovské hloubce vidíte až na dno. To, co se tvoří pod vodopádem, mi trochu připomnělo masu vody v podobě stáda koní, kterou ve filmovém Společenstvu prstenu pošle Arwen na Nazgûly.

Je to krásné místo, po mostě se pak dá dojít z jednoho břehu na druhý. Na jedné straně je stezka kolem vody, na druhé ostroh s hradem přestavěným na zámeček. Munot se mi líbil víc, ale když už jsme tam byli, kdo by nenahlédl, ne?

A pak už jsme se jen přesunuli do Rafzu, malinko si odpočinuli, navečeřeli se a rodinka se vydala na cestu domů ve snaze vyhnout se koloně před Stutgardem. 

A mě zítra začíná práce...