U jezera

Když už jsem sem dala povídku Ohnivě zbarvená růže, mohla bych asi doplnit do kompletu ještě něco. Napsala jsem to později, než růži, ale z pohledu postavy na ni Růže navazuje. Tuhle už Lerin četla, protože jsem ji, jako spousta dalších lidí, přidala jako rozloučení s postavami, k události na FB. 
Opět platí, že příběhu za ní porozumí asi jenom lidi, kteří si ho na LARPu odehráli. Ale když už tu je jedna, měla by tu být i druhá. 

Kay se zády opírala o olši na břehu jezera. Choulila se zabalená ve vlněné dece a slepě zírala na klidnou vodní hladinu. Hledala správné místo a tady ho našla. Neviděla na rodný dům, neslyšela hluk z toho, jak bratr štípal dřevo, ani štěkání porouchaného motorového člunu, který táta před domem opravoval, nedoléhala k ní vůně z máminy kuchyně. Kdyby přišla Lottie, taky by ji nenašla. 

Potřebovala být sama, poprvé po mnoha letech opravdu sama. Před obličejem se jí vlnila pára z vlastního dechu a v jejích abstraktních tvarech jako by chvílemi viděla skutečné výjevy.

Ty, které se staly, i ty, které by se mohly stát, kdyby se rozhodla. 

Když před rokem odcházeli, věnoval jí růži. "Víš, kde mě najdeš," řekl posmutněle, když odmítla nabídku, aby zůstala. "Musím se vrátit za rodinou. Promiň." Zavřela oči, úzkost jí několik vteřin nedovolovala dýchat. 

Jenže jak se vrátit, když jste toho tolik viděli, tolik prožili a nikomu nesmíte říct ani slovo?  Dřív se nechávala před lidským světem chránit - rodiči, Sagem, Lottie a trochu i Jamesem a Amy. Ale Amy byla čert ví kde a James už u nich zase nebydlel, Lottie měla své starosti na MaUn a Sage si nedávno konečně našel přítelkyni. Moc fajn slečnu, vypadalo to mezi nimi vážně. Nepotrvá dlouho a sestěhují se do Seattlu nebo do Otawy a z jejího života postupně zmizí. 

Ještě pár let a rodiče se zabaví vnoučaty. A prarodiče... Po návratu jednou seděly s dědečkem vzadu v zahradě. Ona a Lottie, každá z jedné strany vedle něj. Moc nemluvily a on taky ne, ale byl tu pro ně. Na jak dlouho ještě? O babičce přemýšlet nechtěla.

Tam v minulosti na ni čekala budoucnost. Mohla se toho tolik naučit. Mohla tolik pomoct. A že tam bude on - jestli na ni skutečně počká - byla jen malá třešnička na dortu. Malé milosrdenství jinak studeného světa.

Polkla pár slz a utřela si tváře a oči. Byl čas postavit se vlastním strachům. A udělat to sama. Do domu se vrátila zadními dveřmi. Potichu vyšla po schodech do pokoje a v podkladech pro žádost o vyhlášení přírodní kouzelné rezervace našla kousek pergamenu. Než se rozhodne, musí se setkat s několika dnes již nežijícími osobami. 

Perko zaškrábalo o papír.

Vážená paní ředitelko,

chtěla bych vás požádat o laskavost a zeptat se, zda bych mohla na několik dní navštívit Bradavice v osobní záležitosti.

S pozdravem

Kayleigh Rosemary Jacobszoon-Grün, absolventka školy čar a kouzel ve Stříbranově, loňská návštěvnice z MaUN.