Předposlední víkend - bývalý klášter Allerheiligen

Uběhlo několik měsíců a já si opět uvědomila, že jsem nedokončila, co jsem začala. Tak tedy přináším další článek o mém (k dnešnímu dni už dávno ukončeném) pobytu ve Švýcarsku.
Dnes hodně obrázkově.

Po Bitvě pěti armád u nás na severu Čech mi zbývaly poslední dva týdny praxe ve Švýcarsku, z toho jen ten předposlední jsem měla pro sebe.



Spolubydlící a další holčina, "praktikující" o pár desítek kilometrů dál, si našly společný program a já se opět (téměř tradičně) vydala jinam.
Tentokrát ("překvapivě") opět do Schaffhausenu. Když jsem se totiž dva týdny předtím procházela kolem nádraží, objevila jsem komplex bývalého benediktýnského kláštera - zvenčí směs románského slohu, gotiky a renesance.

Čelní pohled na katedrálu Allerheiligen

Právě během svého předposledního víkendu ve Švýcarsku jsem se tam vrátila a podívala se i dovnitř.
A popravdě moc nevím, jak dojmy vyjádřit slovy.


Kloster Allerheiligen, Schaffhausen


 Komplex jsem opět našla snadno, cesta z nádraží je dost jednoduchá i pro člověka s mým orientačním smyslem a komplex je barevně značen na mapkách rozmístěných po celém městě.

Nejprve jsem si ho chtěla obejít zvenčí, ale pak jsem zašla bočním vchodem do katedrály a...

Jsou pocity, které nedají jednoduše popsat. Nejsem věřící, ani nepatřím mezi jedince, kteří se dušují, že cítí auru míst a jejich energií. Jenže tohle...

Pohled hlavní lodí k hlavnímu vstupu

Opatrně jsem nakoukla dovnitř - bylo by dost nevhodné vběhnout tam a přerušit nějakou důležitou ceremonii.
Uvnitř byli jen dva lidé - pán s paní, mohlo jim být něco mezi čtyřiceti a padesáti a oba byli tiší jako myšky. Postoupila jsem o pár kroků dál a celé to na mě dolehlo.

Čistý prostor - tak jiný, než na jaký jsem zvyklá z příležitostných nahlédnutí do našich sakrálních staveb. Tlumené pastelové barvy, mohutné sloupy a malá románská okna, stín a přesto - pocit lehkosti a vzdušnosti. Člověk se v tom prostoru téměř ztrácel a přesto si nepřipadal dušený. Zmrzla jsem na místě, ruka mi mimoděk vylétla k ústům a nezbylo mi, než vstřebávat atmosféru.

V tu chvíli mě pohladila krásná nevtíravá vůně - rozhlédla jsem se znovu a spatřila kytici lilií v jednoduché váze.

A pak mě pohladila nevtíravá vůně...

V katedrále jsem nakonec strávila dost času. Procházela jsem se mezi nezdobenými dřevěnými lavicemi, kolem jednoduchého schodiště, proplétala se mezi sloupy a váhala, jestli můžu vytáhnout foťák. Pán z toho páru, který tam byl též, začal potichu fotit, tak jsem se po chvíli osmělila - a zpětně opět litovala toho, že to prostě neumím pořádně.

I ti dva nakonec odešli a já se sama usadila do jedné z lavic, které stály i po obvodu v bočních lodích. Netrvalo dlouho a ticho přerušila hudba z ulice - obyčejné moderní cosi, na které nejsem stavěná ani v běžném prostředí a které sem rozhodně nepatřilo. Když zdroj hudby opět odšuměl někam pryč, vtrhla dovnitř veliká skupina postarších turistů, které krákavým hlasem cosi velice nahlas povídala průvodkyně. Polovina lidí ji neposlouchala a hlasitě se bavila mezi sebou a kouzlo rozbila.

Katedrála samozřejmě nebyla jediná část kláštera. Nakonec jsem z toho srdci blízkého prostoru vyšla hlavním vchodem a pokračovala ve zkoumání dál.

Zeleň dvora ambitu - a jemnost jerlínů v plné kráse.

Jen pár kroků od katedrály byl vstup do ambitu, který s ní jednou zdí sousedil. Tady už se uplatňoval krom románského slohu i sloh gotický.
Vnitřní prostor asi nebyl úplně přístupný, i když v něm pár lidí sedělo na trávě mezi stromy a keři a co mě překvapilo, lidé posedávali i uvnitř ambitu.

Jeden z východů ústil do bylinkové zahrádky. Tady bylo znát, jaké je sucho, přesto i ona působila přátelsky.

Granátové jablko - těch měli hned několik, ačkoli, na rozdíl od
nedaleko rostoucího fíku jen v květináčích.

Bylinky, moruše a novější části kláštera.

Mandragora. Naštěstí pěkně zalezlá v hlíně, takže nekřičela ;).

Poseděla jsem pod moruší a když vstupem z ulice přiběhla velká skupina kluků v dresech a odklusala ambitem pryč, vydala jsem se dál. Na pomezí renesanční a moderní části jsem objevila muzeum, ale to zavíralo během patnácti minut, tak jsem si jen nakoupila pohlednice a známky a vrátila se pod moruši, abych je nadepsala.

Něco takového si v ambitu v České Lípě představit nedovedu.
Je krásné, když prostor žije.

Před odchodem jsem ještě na chvíli zavítala do stinné katedrály, v níž se už objevily velké louže světla a pak - rychle juknout na Munot (ze kterého - k mé radosti -  mezi tím sundali lešení) a honem upalovat na vlak.

A samozřejmě - Munot na konec.